Poté co zůstal, po odchodu Karlíčka, Corado sám, navíc vzdálen i od pražských psích kamarádů, připomínal mi zde zakletého prince. A tak bylo jen otázkou kratičkého času, než jsem jeho situaci začala řešit.
Sama za sebe bych si byla představovala druhého takového jakým byl Corado, ale dala jsem na rady moudrých, kteří mne varovali před případným budoucím střetem zájmů obou psů, pokud by tedy i druhý byl takový alfa samec.
A tak vstoupila do našeho života Xara Z Metaboxu, od úžasných chovatelů Bratkových. Když jsem si povzdechla, jak je to ale z Prahy do Ostravy daleko, nabídl mi pan Petr Bratko, že mi ji přiveze, vždyť přece z Ostravy do Prahy je to mnohem blíž… Bylo mi velikým potěšením poznat je.
Xara se od prvního okamžiku u nás chovala úžasně. Naprosto suverénní, s ničím neměla ani ten nejmenší problém, samozřejmě ani s Coradem. Možná i proto, že ve vrhu byla jediná holčička mezi samými kluky. Jméno Xara se mi líbilo, ale! Ty její nádherné, něžné oči, ten sametový, černý čumáček…Připomínala mi dcerušku našich sicilských přátel, která se jmenovala Carmela, ale nakonec i to mi bylo málo a z Carmely byla Karamelka. Nicméně nutno přiznat, že těmi kukadly trochu klamala. V něčem byla totiž dokonce ani ne Xara, ale spíše Xena. Veliká bojovnice s jakýmkoliv vetřelcem do svého teritoria, a tak nepřežila sousedova slepice, dva ježci, lasička…Procházky s ní neznamenaly ono proklamované „čištění si hlavy“, ale naopak nutnost být stále ve střehu, protože její lovecký pud by jí mohl závidět každý ohař. Hnát se z lesa přes pole a louky za divočákem, to byl jeden z mnoha infarktových momentů, které mi připravila.
Ale představila mi i úplně jiný svět, než je svět psích kluků, které jsem do té doby výhradně znala. Byla tak vnímavá, empatická, vše řešila s takovým nadhledem. A jaký respekt měla u Corada, to pro mne bylo předmětem trvalého obdivu. Myslím, že důsledkem bylo i to, že ji nikdy nechtěl krýt. Projevoval jí sice zdvořilý zájem, ale „vyskakovat si na ni“… Když kryl naposledy ve svých osmi letech během dvou měsíců tři cizí fenky, Karamelka v té době také hárala, byly jí čtyři roky a pro mne poslední tedy pokus, ale Corado nadále ctil, že co je v domě, není pro mne. A tak mi z té doby zbyla zcela nepoužitá mezinárodně chráněná chovatelská stanice.
Ale hlavně mi zůstaly nádherné vzpomínky na nejkrásnější oči, jaké jsem kdy viděla a na tolik, tolik lásky…
Karamelka nás opustila v devíti letech, když ani ona nezvítězila nad častým úhlavním nepřítelem boxerů, zhoubným nádorem, v jejím případě na mozku. Ale tak jak byla úžasná a hodná, byl k ní i Vesmír při jejím odcházení milosrdný: s ničím nemusela bojovat, nic ji nebolelo, jen ji tak pomalu vypínal pro tento svět…
