Mými učiteli byli lidé, knihy, životní zkušenosti…Musela jsem jich poznat mnoho, abych k těm, kteří mne naučili to nejpodstatnější, mohla směle zařadit i ty své čtyřnohé. A mezi nimi byl tím nejdůležitějším Corado, i proto, že byl první, kterému jsem začala skutečně naslouchat. Protože, přiznávám, má ochota naslouchat byla přímo úměrná diagnóze učitelka. A že jde o diagnózu, to mohu doložit následujícím:
V rámci svého profesního působení v Ústředním ústavu pro vzdělávání pedagogických pracovníků jsem mnoho let vedla semináře pro učitele v rámci tehdy probíhající „Přípravy učitelů na nové pojetí pedagogické práce“. A tak jsem si na vlastní kůži ověřila, co to je učit učitele a zároveň se vlastně viděla jako v zrcadle.
A tak první, komu jsem, po vymanění se ze školství, začala skutečně naslouchat, byl můj, první skutečně jen můj, nikoliv rodinný, boxer Corado. Byl taková osobnost, že jsem brzy zápolila s pocitem, že já ho vlastně nemám co „poučovat“. Bylo mi až trapné drezírovat ho v poslušnosti, která je součástí zkoušek z výkonu služebního plemene. Ostatně proto jsem to také přenechala odborníkovi na výcvik, s tím, že jsem ale byla stále přítomná všemu, aby náhodou nebylo použito nějaké drsnější metody… Ale to nebylo zapotřebí, Corado jakoby pochopil, že toto musí přetrpět a nakonec dojde na to, co si zamiloval, tedy na obrany!
Podobně trapně jsem se cítila, když jsem ho předváděla na výstavách. Byla jsem k účasti tak trochu donucena svou kamarádkou, která byla na Corada coby potomka svého psa pyšná a přesvědčovala mne, že tak krásného psa je přímo povinnost ukazovat. Ale skutečně jsem za něj trpěla, když mu rozhodčí kontroloval zuby a varlata a tak vůbec…
Ale o našich zážitcích z výstavních klání někdy jindy. Stejně jako o tom všem, co mne naučil. Zde zmíním alespoň to podstatné, co mne odnaučil. Odnaučil mne zaujatosti sama sebou. Ve chvílích, kdy se mé myšlenky začaly motat v bludném kruhu vzpomínek na to a ono špatné a bolestné a obav z toho a onoho, předvedl mi vždy čiré potěšení z okamžiku. A zdrojem potěšení byly vždy takové zdánlivé maličkosti! Spousta lidí se vyznává z toho, jaké terapeutické účinky procházky se psy mají.Že ve společnosti psů vstupujeme do zóny bezčasovosti, kdy minulost je „čo bolo, to bolo“ a budoucnost se zdá věcí nedůležitou.
Přiložený snímek zachycuje náš poslední společný podzim roku 2017. Zdravotní prognóza byla nemilosrdná. Ještě udělal vše proto, aby nám pokud možno nezkazil Vánoce a vstup no nového roku. Svůj odchod z posledních svých sil odložil na 3.1. 2018. V květnu by býval oslavil na boxeří život krásných 12 let.