Orfíček. Tak jsme mu s láskou říkali od štěňátka do posledních jeho chvil. Kdepak Orpheus! On jakoby nikdy nevyrostl ze své štěněčí hravosti v kombinaci s těmi nejkrkolomnějšími puberťáckými nápady. A pokud dávný Orpheus “zpěvem okouzloval lidi, uchvacoval a uklidňoval zvěř i ptacto, tišil přírodu a nastoloval v ní klid a mír“ (Wikipedie), Orfíček naopak dokázal přivést ke sborovému kdákání celé hejno slepic, mezi které se mu, přes naši největší ostražitost, podařilo vlítnout a také na mé nervy hrával přenáramně, o klidu většinou nemohlo být řeči.
Byl jedním z posledních Coradových potomků, kteří přišli na svět od tří různých maminek na jaře roku 2008. Coradovi bylo osm let a vzhledem k tomu, že u boxerů je každý rok nad deset let považován za nádherný bonus, bylo mé rozhodnutí mít tu jednou jeho potomka nasnadě. Všechna štěňátka se rozhodla jít, co se vybarvení týká, „do pruhů“, ale to mne samozřejmě neodradilo. Po celá ta desetiletí jsem měla zásadu, že boxera člověk volí kvůli povaze, nikoliv exteriéru, i když samozřejmě pokud i ten se povede, za sebe neznám krásnější pastvu pro oči. A za jakousi samozřejmost jsem považovala to, že svou úžasnou povahu mu Corado předal.
Někde jsem četla bonmot, že ne každé štěně se započítává do rodokmenu a ten bych mohla obměnit, že ne každý potomek musí být obtiskem svého rodiče. Ostatně další bonmot praví, že vzácných předků potomek často bývá holomek. A pokud to slovo holomek budu vyslovovat s tou největší láskou a pochopením, tak holomek Orfíček byl. Divoký, nespoutatelný, notorický útěkář. Houdini či David Caperfield v kožichu.
Vím, že existují i odborná publikace a řada rad od dalších odborníků přes kynologii, jak na to, aby se to pes odnaučil. Ale i po internetu běhá spousta videí, jak vynalézaví útěkáři jsou a ti boxeří se nenechávají zahanbit. A jeden zdejší starousedlík, jehož životem prošlo nesčetně německých ovčáků, mne již po prvním Orfíčkově útěku „uklidnil“: uteče jednou, vždycky bude utíkat. Samozřejmě jsem to nevzdala, a tak naše oplocení je nyní následující : 1. původní pletivový plot 2. před ním živý plot z ostnatého hlohu 3. nový pletivový plot na podhrabových deskách 4. karisítě. Ale když se měla Šípková Růženka o vřetánko píchnout… A tak když se Orfíčkovi podařil poslední útěk, stalo se to v důsledku nedocvaknutého zámku vrátek, paradoxně, protože vrátka při svých předchozích asi patnácti útěcích nepoužil ani jednou.
Považuji za zázrak, že se mu nikdy nikde ani chloupek nezkřivil, dokonce ani tehdy, když prolézal tím hložím. O tom, že jeho akční radius byl i dvou až tří kilometrový a překonával i frekventované komunikace a vždy se v pořádku, byť většinou „s jazykem na vestě“, vrátil, potvrzuje pravdu, že člověk ani pes nesmí být v nesprávnou chvíli na nesprávném místě. A všechny tyto mé nervy zničující zážitky a nesčetně dalších mne nakonec smířily se skutečností, že odešel již krátce po svých šestých narozeninách. Řekla jsem si totiž za něj „KDO TO MĚL“! Tak pestrý život plný dobrodružství! Zároveň měl celý svůj život doma společnost svých soukmenovců: po čtyři roky s ním byl Corado, pět let Karamelka a po tři roky stačil pilně vzdělávat v lumpárnách i Buba, v němž by možná díky tomu znalci plemene buldoka moc nepoznávali. Na jejich společné příhody ještě dojde.
Poslední pokuta za přestupek nezabezpečení psa mi přišla rok po Orfíčkově odchodu. Paradoxně teprve tehdy jsem neovládla proudy slz. A poprvé jsem se na něj doopravdy zlobila. Za to, že mi tentokráte utekl bez návratu…
Pozn.
Dnes je holomek nadávka, která označuje „ničemu“ nebo „mizeru“, ale ta je současná. Původní staročeské významy apelativa holomek byly: „mladík“, „neženatý člověk“, také „služebník“, „biřic“ nebo „dráb“. Příjmení Holomek tedy mohlo být motivováno povoláním, nebo věkem, či společenským postavením. Josef Beneš uvádí i možnou motivaci přídavným jménem holemý, tj. „velký“. Dnes v ČR najdete 757 Holomků.
Použitá literatura:
D. Moldanová, Naše příjmení, Praha 2010, s. 66; V. Mates, Jména tajemství zbavená 3, Praha 2004, s. 197‒197; J. Beneš, O českých příjmeních, Praha 1962, s. 212, 264; A. Kotík, Naše příjmení, Praha 1894, s. 127, s. 174