„Když se to narodilo, bylo to jenom takové bílé nic, do hrsti se to vešlo. Ale anžto to mělo pár černých ušisek a vzadu ocásek, uznali jsme, že to je psisko…“ Dášeňka čili Život štěněte. Pro děti napsal, nakreslil, fotografoval a zakusil Karel Čapek.
Dávno, dávno již tomu, co jsem tuto knížku nalezla pod vánočním stromečkem. A poté ubíhala léta, po která jsem marně žadonila, aby mi rodiče jakéhokoliv pejska koupili, případně dovolili, pokud jsem si ho sama někde sehnala. Se zlomeným srdíčkem jsem se vracívala z Vysočiny, z prázdnin od babičky, kde měli sousedi voříška Míšu, který mi tam byl každodenním společníkem.
Hned jak to bylo jen trochu možné, svůj dětský sen jsem si zrealizovala. A možné to bylo skutečně jen trochu, ale spousta obtíží mne neodradila. A od té doby až dosud platí, že již ani den bez psa v domě.
A protože jsme měli každého z pejsků hned od štěňátka, je tu spousta vzpomínek na „život štěněte“, ale i na ten pocit, kdy je člověk držel v náručí poprvé. Prostě „Takový ten pocit“, jak jsou významné životní okamžiky popisovány a videi dokumentovány na internetu. A on to vlastně nikdy není jeden pocit, ale celá jejich směsice. Základní barvu určitě vždy udává radost, ale řekla bych, že čím je člověk starší a čím více čtyřnohých přátel měl a ti ho již museli opustit, tím je ta radost méně čirá. Říká se, že budoucí události vrhají stín a v tomto případě je jím čas pejskům na tomto světě vymezený.
U nás to tehdy, kdy jsem poprvé držela v náručí sedmitýdenního Buba, byl navíc stín smutné události velmi blízké, protože „sečteny“ měl své dny s námi Corado.
Bubo byl zároveň mým vánočním dárkem. Syn a dcera se pro něj vydali „na otočku“ až k dánským hranicím, a tak příjezd se uskutečnil až v pozdních nočních hodinách, v památný tedy pro mne den 21. 12. 2017. Tím, že byla hluboká, mlhavá noc, bylo to pro mne chvílemi jako sen.
Jako sen pak byly některé mé zážitky „ze života štěněte“, kdy mi vždy jako první naskočila myšlenka „To se mi snad jen zdá!“.