Všichni mi lhali (Radosti života)
Všichni mi lhali, všichni mi lhali,
blázna si ze mne dělali.
Přede mnou citem se rozplývali,
za zády se mi vysmáli.Žurnály, básníci, učenci lhali
po léta za nos mě vodíce,
muži mi lhali, a ženy mi lhaly.
Ženy, ty lhaly mi nejvíce.Srdce mé stále po lásce prahne,
nikomu však již nevěřím.
Když někdo ke mně ruce své vztáhne,
ustoupím bojácně ke dveřím.Řek bych, že všechno je ztraceno v žití,
žití je však tak záhadné!
Klidný jsem, mohu-li pivo své píti.
Hořící tabák nezchladne.Touha má bloudí těkavě světem,
a já popíjím v úzkých zdech.
Co je mi po tom, budu-li dětem
cestou k domovu na posměch!Propil jsem peníze, na dluh pít budu.
Šťasten, kdo propije boty své!
Zřím oknem krčmy ven v rozmoklou půdu.
Podzim se stromů listí rve.
František Gellner a všichni ostatní rozervanci měli smůlu, že jim nikdo neporadil, kde jedině hledat toho, kdo jim nikdy nebude lhát, dělat si z nich blázny, vodit je za nos, na oko se rozplývat citem a za zády se jim vysmívat, pomlouvat….
O tom, jak úžasní terapeuti jsou naši čtyřnozí přátelé, dokládají dnes již přebohaté zkušenosti z canisterapie. Čím dále tím více je osvícených nemocničních zařízení, kde vracejí chuť žít těžce nemocným pacientům tím, že jim umožní alespoň chvíli prožívat blízkost těch úžasných bytostí – pro ně skutečných andělů.
Také na facebooku jsou nesčetná vyznání těch, kteří pocítili, že být v blízkosti zvířete znamená být součástí něčeho většího, než jsme my sami.
Ale již 2.5. 1830 byl otištěno v Table-Tolk článek, jehož autorem byl Samuel Colridge a z něhož cituji:
„Nejlepší přítel, kterého člověk na světě má, se může obrátit proti němu a stát se jeho nepřítelem Jeho syn nebo dcera se mohou ukázat nevděčnými. Ti, co jsou člověku nejbližší a nejdražší se mohou stát zrádci jeho důvěry. Jediný absolutně nesobecký přítel, kterého člověk může mít v tomto kořistnickém světě, jediný, kdo ho neopustí, jediný, kdo se nikdy neukáže nevděčným nebo proradným je jeho pes“.