Název příspěvku mne napadl jako asociace s názvem knížky Oty Pavla „Jak jsem potkal ryby“, ale nyní si uvědomuji, že než jsem je skutečně potkala, uplynulo asi půldruhého roku od chvíle, kdy jsem poprvé spojení kontinentální buldok vůbec slyšela, následně viděla pár fotografií na internetu a na jejich základě se pro opatření si jednoho rozhodla. Takže správně by bylo jednotné číslo, jak jsem potkala, respektive poprvé viděla živého kontíka, a to rovnou toho svého! Svého – našeho, celé rodiny miláčka Buba. A bylo to v prosinci roku 2017.
Nicméně úvodní fotografie zachycuje, jak si do světa vykračuje již jeden z Bubových potomků, synek Casanova, narozený letos v červnu spolu se svými pěti sestřičkami mamince Elze. A Bubo oslavil v říjnu čtyři roky a to je zároveň doba, po kterou toto plemeno intenzivně sleduji. U nás i na západ od nás, hlavně pak v Německu.
Jinak ten výše zmíněný, docela dlouhý čas, než jsem většímu počtu kontinentálních buldoků stanula „tváří v tvář“ byl dán tím, že šanci mi dávaly jen výstavy, a protože se stále něco dělo, co mi účast na nich znemožňovalo, poprvé jsme vyrazili až když bylo Bubovi půldruhého roku.
Ten zmíněný větší počet nebyl nijak velký a vzpomínám si, že můj hlavní dojem bylo překvapení, jak různí jsou. Nejen vybarvením, s tím jsem ostatně počítala, vždyť Bubo je z chovatelské stanice „ColoBulls“, ale vším možným ostatním. S tímto asi počítají všichni majitelé dosud neuznaných plemen, která se teprve „stabilizují“ ve stanoveném standardu, ale někdo, kdo má nakoukané celá desetiletí boxery, kdy je na první pohled jeden jako druhý… Nicméně samozřejmě jsem si uvědomila, že zatímco boxer je šlechtěn již přes sto let, kontinentální buldok má za sebou – no, nevím přesně, ale zde, myslím, žádnému ještě není ani deset let.
Také si myslím, že rozhodčí, posuzující toto plemeno, to nemají vůbec jednoduché. Zatímco u boxerů to dělají tak, že si na vystavovaného jedince přiloží pomyslnou šablonu a poté stanovují pořadí dle toho, který má minimum odchylek od ideálu, u kontíků, myslím, hodnotí, kdo má maximum shodných parametrů se stanoveným standardem. Předpokládám, že hlavně zpočátku ani nebylo potřeba srovnávat více jedinců v kruhu, alespoň já si tím vysvětluji, že i naprosto rozdílní jedinci jsou šampióni a grandšampióni.
Po této první výstavě jsme s Bubem absolvovali ještě povinnou druhou, klubovou, spojenou se zkouškou chovnosti a z jakési nostalgie, se kterou mám spojené Letňany, ještě tuto do třetice. Bubovi přinesly tři čekatelství na šampióna, ale podstatné pro mne bylo, že jsem nabyla dojmu, že majitelé kontíků jsou příjemní, milí lidé. Všichni se tam již znali z předchozích setkání a byla jsem potěšena, s jakou vstřícností až vřelostí nás s Bubem přijali. S mnohými se nadále setkávám na FB, na chatu a vždy mne potěší každá nová fotka jejich miláčků a zpráva, co je u nich nového, hlavně pak pokud jsou tou novinkou štěňátka…
Nicméně od těchto našich osobních setkání na výstavách uplynuly již dva roky. Covidovou situací bylo vystavování omezeno, a tak se i kontíci přesunuli do virtuálního světa internetu. A zde kromě fotografií občas padne i nějaké to „slovo do pranice“, jací že jsou ti jedině správní.
Můžeme totiž vidět takové, kteří konvenují těm, kdo pociťují určitou nostalgii po „angličácích“ a konvenuje jim zavalitost, vrásčité čelo i silné vrásky po obou stranách nosu, ačkoli standard praví, že žebra mají být vypouklá, hrudní koš se směrem dozadu lehce rozšiřuje, břicho je mírně vtažené, vrásky na čele málo výrazné a rovněž ne příliš silné vrásky po obou stranách hřbetu nosu. A pak jsou zde jedinci, u nichž chovatelé již preferovali ty požadavky, které ke vzniku plemene vedly, tj. snaží se jít co nejvíce cestou zdraví a vitality.
Za sebe bych si představovala, že si všichni bez rozdílu uvědomíme, že se stále ještě jedná a dlouho ještě jednat bude o stabilizující se plemeno s různými výkyvy. A budeme si v reálu (např. na výstavách) i na internetu spíše užívat společenství lidí, spřízněných volbou tohoto již nyní úžasného, hlavně díky povahovým vlastnostem, plemene.
