Nové přesvědčení vede k novému jednání

Nové přesvědčení vede k novému jednání a nové jednání mění výsledek.

A jedno nové jednání nyní s velikou radostí sleduji. V chovu plemene, které obsadilo významné místo v mém srdci.

Je to právě pět let. Bylo jaro 2017 a já se  poprvé dozvěděla, že existuje kontinentální buldok . A jen na základě načtení si standardu a pár fotografií na internetu jsem si jednoho zamluvila. Byl zatím pouze vizí, případným výsledkem budoucího krytí. A pak se stal skutečností a mým vánočním dárkem a láskou na první pohled.

Od té doby kontinentální buldoky intenzivně sleduji napříč chovatelskými stanicemi. Internet pro to skýtá téměř neomezené možnosti, ovšem jen pokud se jedná o zahraničí.  Zdejší chovatelé a majitelé, až na jednu dvě výjimky, zatím prezentovali výhradně tituly z výstav a již minimum informací o zdravotních vyšetřeních, odchovech, svých chovatelských cílech…

Ale situace se začíná významně měnit k lepšímu. Od nahodilého krytí jedinci, kteří jsou tak nějak po ruce, krytí tituly z výstav bez ohledu na zdravotní stav toho kterého šampióna  k cílení na formování nejen exteriéru, ale i zdraví plemene, jeho povahových vlastností atd.

Pokud se pro toto chovatel rozhodne, určitě tuší, že to bude běh na dlouhou trať. A odhaduji, že bude potřebovat i notný kus odvahy a pevných nervů. Bude to záležitost znalostí, důslednosti, trpělivosti a určitě i nemalých nákladů. A samozřejmě stejné dávky nadšení. A především lásky nejen k tomuto plemeni, ale v onom obecném „pes je láska“.

Jednu takovou  chovatelku jsem měla příležitost osobně poznat a od té doby ji a její odchovy soustavně sleduji. Stála  na samém počátku chovu kontinentálních buldoků v Čechách , a tak bych se ve spolupráci s ní a na příkladu její chovatelské stanice  pokusila na toto málopočetné, ale úžasné plemeno  blíže podívat. Samozřejmě i v souvislostech .

Moc se na to těším.

 

 

Kdo řekl, že štěstí se nedá koupit, zapomněl na štěňata

„Když se to narodilo, bylo to jenom takové bílé nic, do hrsti se to vešlo. Ale anžto to mělo pár černých ušisek a vzadu ocásek, uznali jsme, že to je psisko…“ Dášeňka čili Život štěněte. Pro děti napsal, nakreslil, fotografoval a zakusil Karel Čapek.

Dávno, dávno již tomu, co jsem tuto knížku nalezla pod vánočním stromečkem. A poté ubíhala léta, po která jsem marně žadonila, aby mi rodiče jakéhokoliv pejska koupili, případně dovolili, pokud jsem si ho sama někde sehnala. Se zlomeným srdíčkem jsem se vracívala z Vysočiny, z prázdnin od babičky, kde měli sousedi voříška Míšu, který mi tam byl každodenním společníkem.

Hned jak to bylo jen trochu možné, svůj dětský sen jsem si zrealizovala. A možné to bylo skutečně jen trochu, ale spousta obtíží mne neodradila. A od té doby až dosud platí, že již ani den bez psa v domě.

A protože jsme měli každého z pejsků hned od štěňátka, je tu spousta vzpomínek na „život štěněte“, ale i na ten pocit, kdy je člověk držel v náručí poprvé. Prostě „Takový ten pocit“, jak jsou významné životní okamžiky popisovány a videi dokumentovány na internetu. A on to vlastně nikdy není jeden pocit, ale celá jejich směsice. Základní barvu určitě vždy udává radost, ale řekla bych, že čím je člověk starší a čím více čtyřnohých přátel měl a ti ho již museli opustit, tím je ta radost méně čirá. Říká se, že budoucí události vrhají stín a v tomto případě je jím čas pejskům na tomto světě vymezený.

U nás to tehdy, kdy jsem poprvé držela v náručí sedmitýdenního Buba, byl navíc stín smutné události velmi blízké, protože „sečteny“ měl své dny s námi Corado.

Bubo byl zároveň mým vánočním dárkem. Syn a dcera se pro něj vydali „na otočku“ až k dánským hranicím, a tak příjezd se uskutečnil až v pozdních nočních hodinách, v památný tedy pro mne den 21. 12. 2017. Tím, že byla hluboká, mlhavá noc, bylo to pro mne chvílemi jako sen.

Jako sen pak byly některé mé zážitky „ze života štěněte“, kdy mi vždy jako první naskočila myšlenka „To se mi snad jen zdá!“.

Jak jsem potkala kontinentální buldoky

Název příspěvku mne napadl jako asociace s názvem knížky Oty Pavla „Jak jsem potkal ryby“, ale nyní si uvědomuji, že než jsem je skutečně potkala, uplynulo asi půldruhého roku od chvíle, kdy jsem poprvé spojení kontinentální buldok vůbec slyšela, následně viděla pár fotografií na internetu a na jejich základě se pro opatření si jednoho rozhodla. Takže správně by bylo jednotné číslo, jak jsem potkala, respektive poprvé viděla živého kontíka, a to rovnou toho svého! Svého – našeho, celé rodiny miláčka Buba. A bylo to v prosinci roku 2017.

Nicméně úvodní fotografie zachycuje, jak si do světa vykračuje již jeden z Bubových potomků, synek Casanova, narozený letos v červnu spolu se svými pěti sestřičkami mamince Elze. A Bubo oslavil v říjnu čtyři roky a to je zároveň doba, po kterou toto plemeno intenzivně sleduji. U nás i na západ od nás, hlavně pak v Německu.

Jinak ten výše zmíněný, docela dlouhý čas, než jsem většímu počtu kontinentálních buldoků stanula „tváří v tvář“ byl dán tím, že šanci mi dávaly jen výstavy, a protože se stále něco dělo, co mi účast na nich znemožňovalo, poprvé jsme vyrazili  až když bylo Bubovi půldruhého roku.

Ten zmíněný větší počet nebyl nijak velký a vzpomínám si, že můj hlavní dojem bylo překvapení, jak různí jsou. Nejen vybarvením, s tím jsem ostatně počítala, vždyť Bubo je z chovatelské stanice „ColoBulls“, ale vším možným ostatním. S tímto asi počítají všichni majitelé dosud neuznaných plemen, která se teprve „stabilizují“ ve stanoveném standardu, ale někdo, kdo má nakoukané celá desetiletí boxery, kdy je na první pohled jeden jako druhý… Nicméně samozřejmě jsem si uvědomila, že zatímco boxer je šlechtěn již přes sto let, kontinentální buldok má za sebou – no, nevím přesně, ale zde, myslím, žádnému ještě není ani deset let.

Také si myslím, že rozhodčí, posuzující toto plemeno, to nemají vůbec jednoduché. Zatímco u boxerů to dělají tak, že si na vystavovaného jedince přiloží pomyslnou šablonu a poté stanovují pořadí dle toho, který má minimum odchylek od ideálu, u kontíků, myslím, hodnotí, kdo má maximum shodných parametrů se stanoveným standardem. Předpokládám, že hlavně zpočátku ani nebylo potřeba srovnávat více jedinců v kruhu, alespoň já si tím vysvětluji, že i naprosto rozdílní jedinci jsou šampióni a grandšampióni.

Po této první výstavě jsme s Bubem absolvovali ještě povinnou druhou, klubovou, spojenou se zkouškou chovnosti  a z jakési nostalgie, se kterou mám spojené Letňany, ještě tuto do třetice. Bubovi přinesly tři čekatelství na šampióna, ale podstatné pro mne bylo, že jsem nabyla dojmu, že majitelé kontíků jsou příjemní, milí lidé. Všichni se tam již znali z předchozích setkání a byla jsem potěšena, s jakou vstřícností až vřelostí nás s Bubem přijali. S mnohými se nadále setkávám na FB, na chatu a vždy mne potěší každá nová fotka jejich miláčků a zpráva, co je u nich nového, hlavně pak pokud jsou tou novinkou štěňátka…

Nicméně od těchto našich osobních setkání na výstavách uplynuly již dva roky. Covidovou situací bylo vystavování omezeno, a tak se i kontíci přesunuli do virtuálního světa internetu. A zde kromě fotografií občas padne i nějaké to „slovo do pranice“, jací že  jsou ti jedině správní.

Můžeme totiž vidět takové, kteří konvenují těm, kdo pociťují určitou nostalgii po „angličácích“ a konvenuje jim zavalitost, vrásčité čelo i silné vrásky po obou stranách nosu, ačkoli standard praví, že žebra mají být vypouklá, hrudní koš se směrem dozadu lehce rozšiřuje, břicho je mírně vtažené, vrásky na čele málo výrazné a rovněž ne příliš silné vrásky po obou stranách hřbetu nosu. A pak jsou zde jedinci, u nichž chovatelé již preferovali ty požadavky, které ke vzniku plemene vedly, tj. snaží se jít co nejvíce cestou zdraví a vitality.

Za sebe bych si představovala, že si všichni bez rozdílu uvědomíme, že se stále ještě jedná a dlouho ještě jednat bude o stabilizující se plemeno s různými výkyvy. A budeme si v reálu (např. na výstavách) i na internetu spíše užívat společenství lidí, spřízněných volbou tohoto již nyní úžasného, hlavně díky povahovým vlastnostem, plemene.

Jednou boxer vždycky boxer? Každý pes je láska

Jednou boxer, vždycky boxer??? Každý pes je láska.

Zaklínadlo všech boxerkářů. Boxofilů. Občas ještě údernější „dycky boxer“, stejně jako „Dycky Most“. Na Fb máme skupinu „Boxer není pes, je to životní postoj“.

A podobně se o tomto úžasném plemeni vyjadřovali ti, kteří mu propadli, již dávno, dávno před dnešními časy. Já sama jsem se před dávnými lety potkávala se starou paní, která na mého boxera doslova číhala v Letenských sadech, jen aby si ho mohla pohladit a aby si se mnou mohla zavzpomínat na všechny své boxeří lásky, které již nemohly mít, vzhledem k jejímu věku, pokračování. A s nadšením mi o svém boxerovi vyprávěl i herec pan Ladislav Mrkvička, venčící vždy spolu s námi svého anglického buldoka Oskara. Také on měl v té době pocit, že boxer už je nad jeho síly, a tak i když Oskara miloval, nenechal si ani on ujít příležitost s naším Santinem se potěšit.

Ocitla jsem se v podobné situaci, kdy jsem, ač nerada, musela uznat, že boxer je přece jen služební plemeno, kterému by se tudíž mělo dostat i základního výcviku a pokud možno mu dopřát vrcholné potěšení téměř všech – obrany. Měli jsme vždy, buď současně s boxerem, nebo v mezidobí i další plemena, konkrétně trpasličího jezevčíka, trpasličího knírače, trpasličího pudla – to vždy s představou velikostí přiměřeného psa pro některé ze tří dětí, když byly ještě malé. (K tomu poznámka: naprostý omyl byla tato volba! Jediný pes k dětem každého stáří a velikosti je za mne jedině boxer!). Sama sobě jsem poté, co domov opustila nejmladší  dcera a odvedla si s sebou i našeho boxera, opatřila jsem si mopse. Také s tím, že boxerů již bylo dost… Ale, veliké ale! Vydržela jsem to čtyři roky a k mopsovi přibyl Corado, k němu Karamelka, k nim Orfíček…

Nicméně právě proto, že jsem poznala i jiná plemena a jeden každý jejich představitel se mi hluboce a nezapomenutelně vryl do srdce, nebylo pro mne to poslední dobrovolné zřeknutí se boxerů nijak těžké. Uvědomila jsem si, že skutečně každý pes je láska a je na tom nádherné, že každý si můžeme najít „toho svého“. A nejde při tom o exteriér, ale především o povahy, kdy samozřejmě každému konvenuje něco jiného, co u jednotlivých plemen převažuje, ale každý nakonec oceňujeme to, co všechny spojuje, a to je ta bezpodmínečná láska, kterou nám dávají a kterou můžeme opětovat.

Ale nebudu zastírat, že i pro exteriér máme každý své preference. Tak já například volila kontinentálního buldoka podle několika fotografií tohoto nového a zatím neuznaného plemene na internetu. Shodou okolností to byly hlavy hodně podobné boxerům a také „ve figuře“ jsem tam nalezla jedince přímo v boxeřím postoji. (Viz foto Bubova dědečka Milenium´Shakes). A přitom velikostní a váhové parametry uváděl standard pro mne přijatelnější, a hlavně uplatnění naprosto „neslužební“, domácí, doprovodný pes. Takže více jsem nepřemýšlela, tím spíše, že svět byl jako v mlze a často v slzách kvůli nezvratné diagnóze Coradovy nemoci.

A tak mi děti 21. 12. 2017 přivezli až od dánských hranic mého milovaného Buba. Teprve když mu bylo půldruhého roku, zúčastnili jsme se první výstavy a tam jsem poprvé viděla kontíky naživo! A samozřejmě žasla, jak různí mohou být! Nejen co se vybarvení týká, to jsem znala z Bubovy CHS, která i nese název „ColorBulls“, ale především fyziognomií. Tak, jak tomu ale asi jinak zatím být nemůže. A za sebe jsem z toho byla a stále jsem až nadšená, připadá mi to velice vzrušující, sledovat alespoň nějaký čas kam plemeno směřuje a odhadovat, na čem se asi jednou „ustálí“.

Na této první naší výstavě a ještě pak i druhé a třetí, více jsme jich neabsolvovali, jsem nabyla dojmu, že i kolem kontíků se tvoří příjemná komunita lidí, velikých nadšenců plemene. S některými jsme se stali facebookovými přáteli, a tak mám příležitost sledovat každodenní život jejich čtyřnohých miláčků a to mi skutečně dělá velikou radost. Jsou to často hodně veselé příhody, a hlavně krásné momentky, videa. A tak stejně jako v komunitě milovníků boxerů či griifonků a brabantíků člověk často sleduje jejich pejsky od štěňátka a těší se na každý nový příspěvek.

Foto = Bubův dědeček Milenium´Shakes a starší již Corado. Ta podoba!

 

Co znamenalo „vystoupit ze své komfortní zóny“ podle Orfíčka

Orfíček. Tak jsme mu s láskou říkali od štěňátka do posledních jeho chvil. Kdepak Orpheus! On jakoby nikdy nevyrostl ze své štěněčí hravosti v kombinaci s těmi nejkrkolomnějšími puberťáckými nápady. A pokud dávný Orpheus “zpěvem okouzloval lidi, uchvacoval a uklidňoval zvěř i ptacto, tišil přírodu a nastoloval v ní klid a mír“ (Wikipedie), Orfíček naopak dokázal přivést ke sborovému kdákání celé hejno slepic, mezi které se mu, přes naši největší ostražitost, podařilo vlítnout a také na mé nervy hrával přenáramně, o klidu většinou nemohlo být řeči.

Byl jedním z posledních Coradových potomků, kteří přišli na svět od tří různých maminek na jaře roku 2008. Coradovi bylo osm let a vzhledem k tomu, že u boxerů je každý rok nad deset let považován za nádherný bonus, bylo mé rozhodnutí mít tu jednou jeho potomka nasnadě. Všechna štěňátka se rozhodla jít, co se vybarvení týká, „do pruhů“, ale to mne samozřejmě neodradilo. Po celá ta desetiletí jsem měla zásadu, že boxera člověk volí kvůli povaze, nikoliv exteriéru, i když samozřejmě pokud i ten se povede, za sebe neznám krásnější pastvu pro oči. A za jakousi samozřejmost jsem považovala to, že svou úžasnou povahu mu Corado předal.

Někde jsem četla bonmot, že ne každé štěně se započítává do rodokmenu a ten bych mohla obměnit, že ne každý potomek musí být obtiskem svého rodiče. Ostatně další bonmot praví, že vzácných předků potomek často bývá holomek. A pokud to slovo holomek budu vyslovovat s tou největší láskou a pochopením, tak holomek Orfíček byl. Divoký, nespoutatelný, notorický útěkář. Houdini či David Caperfield v kožichu.

Vím, že existují i odborná publikace a řada rad od dalších odborníků přes kynologii, jak na to, aby se to pes odnaučil. Ale i po internetu běhá spousta videí, jak vynalézaví útěkáři jsou a ti boxeří se nenechávají zahanbit. A jeden zdejší starousedlík, jehož životem prošlo nesčetně německých ovčáků, mne již po prvním Orfíčkově útěku „uklidnil“: uteče jednou, vždycky bude utíkat. Samozřejmě jsem to nevzdala, a tak naše oplocení je nyní následující : 1. původní pletivový plot 2. před ním živý plot z ostnatého hlohu 3. nový pletivový plot na podhrabových deskách 4. karisítě. Ale když se měla Šípková Růženka o vřetánko píchnout… A tak když se Orfíčkovi podařil poslední útěk, stalo se to v důsledku nedocvaknutého zámku vrátek, paradoxně, protože vrátka při svých předchozích asi patnácti útěcích nepoužil ani jednou.

Považuji za zázrak, že se mu nikdy nikde ani chloupek nezkřivil, dokonce ani tehdy, když prolézal tím hložím. O tom, že jeho akční radius byl i dvou až tří kilometrový a překonával i frekventované komunikace a vždy se v pořádku, byť většinou „s jazykem na vestě“, vrátil, potvrzuje pravdu, že člověk ani pes nesmí být v nesprávnou chvíli na nesprávném místě. A všechny tyto mé nervy zničující zážitky a nesčetně dalších mne nakonec smířily se skutečností, že odešel již krátce po svých šestých narozeninách. Řekla jsem si totiž za něj „KDO TO MĚL“! Tak pestrý život plný dobrodružství! Zároveň měl celý svůj život doma společnost svých soukmenovců: po čtyři roky s ním byl Corado, pět let Karamelka a po tři roky stačil pilně vzdělávat v lumpárnách i Buba, v němž by možná díky tomu znalci plemene buldoka moc nepoznávali. Na jejich společné příhody ještě dojde.

Poslední pokuta za přestupek nezabezpečení psa mi přišla rok po Orfíčkově odchodu.  Paradoxně teprve tehdy jsem neovládla proudy slz. A poprvé jsem se na něj doopravdy zlobila. Za to, že mi tentokráte utekl bez návratu…

       

Pozn.

Dnes je holomek nadávka, která označuje „ničemu“ nebo „mizeru“, ale ta je současná. Původní staročeské významy apelativa holomek byly: „mladík“, „neženatý člověk“, také „služebník“, „biřic“ nebo „dráb“. Příjmení Holomek tedy mohlo být motivováno povoláním, nebo věkem, či společenským postavením. Josef Beneš uvádí i možnou motivaci přídavným jménem holemý, tj. „velký“. Dnes v ČR najdete 757 Holomků.

Použitá literatura:
D. Moldanová, Naše příjmení, Praha 2010, s. 66; V. Mates, Jména tajemství zbavená 3, Praha 2004, s. 197‒197; J. Beneš, O českých příjmeních, Praha 1962, s. 212, 264; A. Kotík, Naše příjmení, Praha 1894, s. 127, s. 174

 

Nikdo by neměl být sám, aneb Coradova Karamelka.

Poté co zůstal, po odchodu Karlíčka, Corado sám, navíc vzdálen i od pražských psích kamarádů, připomínal mi zde zakletého prince. A tak bylo jen otázkou kratičkého času, než jsem jeho situaci začala řešit.

Sama za sebe bych si byla představovala druhého takového jakým byl Corado, ale dala jsem na rady moudrých, kteří mne varovali před případným budoucím střetem zájmů obou psů, pokud by tedy i druhý byl takový alfa samec.

A tak vstoupila do našeho života Xara Z Metaboxu, od úžasných chovatelů Bratkových. Když jsem si povzdechla, jak je to ale z Prahy do Ostravy daleko, nabídl mi pan Petr Bratko, že mi ji přiveze, vždyť přece z Ostravy do Prahy je to mnohem blíž… Bylo mi velikým potěšením poznat je.

Xara se od prvního okamžiku u nás chovala úžasně. Naprosto suverénní, s ničím neměla ani ten nejmenší problém, samozřejmě ani s Coradem. Možná i proto, že ve vrhu byla jediná holčička mezi samými kluky. Jméno Xara se mi líbilo, ale! Ty její nádherné, něžné oči, ten sametový, černý čumáček…Připomínala mi dcerušku našich sicilských přátel, která se jmenovala Carmela, ale nakonec i to mi bylo málo a z Carmely byla Karamelka. Nicméně nutno přiznat, že těmi kukadly trochu klamala. V něčem byla totiž dokonce ani ne Xara, ale spíše Xena. Veliká bojovnice s jakýmkoliv vetřelcem do svého teritoria, a tak nepřežila sousedova slepice, dva ježci, lasička…Procházky s ní neznamenaly ono proklamované  „čištění si hlavy“, ale naopak nutnost být stále ve střehu, protože její lovecký pud by jí mohl závidět každý ohař. Hnát se z lesa přes pole a louky za divočákem, to byl jeden z mnoha infarktových momentů, které mi připravila.

Ale představila mi i úplně jiný svět, než je svět psích kluků, které jsem do té doby výhradně znala. Byla tak vnímavá, empatická, vše řešila s takovým nadhledem. A jaký respekt měla u Corada, to pro mne bylo předmětem trvalého obdivu. Myslím, že důsledkem bylo i to, že ji nikdy nechtěl krýt. Projevoval jí sice zdvořilý zájem, ale „vyskakovat si na ni“… Když kryl naposledy ve svých osmi letech během dvou měsíců tři cizí fenky, Karamelka v té době také hárala, byly jí čtyři roky a pro mne poslední tedy pokus, ale Corado nadále ctil, že co je v domě, není pro mne. A tak mi z té doby zbyla zcela nepoužitá mezinárodně chráněná chovatelská stanice.

Ale hlavně mi zůstaly nádherné vzpomínky na nejkrásnější oči, jaké jsem kdy viděla a na tolik, tolik lásky…

Karamelka nás opustila v devíti letech, když ani ona nezvítězila nad častým úhlavním nepřítelem boxerů, zhoubným nádorem, v jejím případě na mozku. Ale tak jak byla úžasná a hodná, byl k ní i Vesmír při jejím odcházení milosrdný: s ničím nemusela bojovat, nic ji nebolelo, jen ji tak pomalu vypínal pro tento svět…

Obrázky z výstavy. Vlastně jen malé zavzpomínání nad jedním z obrázků

  1. Obrázek mi přihrál facebook v rámci své akce „podívejte se na své vzpomínky“. Zachycuje nás s Coradem na MVP v Českých Budějovicích. Mám z této výstavy bohatou fotodokumentaci, hlavně z posuzování v kruhu, přesto je pro mé vzpomínky na tuto, ale i všechny ostatní výstavy, nejvíce vypovídající právě tato. Snad se mi podaří vyjádřit, proč tomu tak je.

S Coradem jsem žádné výstavy v plánu neměla, ale paní majitelka krycího psa, později moje milá kamarádka, mne přesvědčila, že tak krásného psa je přímo povinnost ukazovat a dát mu tak šanci, aby zasáhl do chovu. Mám v povaze, že když mohu, vyhovím, a tak jsme se na výstavách nakonec ocitli. Nesměly být ale daleko od Prahy, neb jsem trpěla představou, že by delší cestou Corado určitě strádal, a tak nejdále jsme byli jedinkrát v Brně. A protože se Corado skutečně líbil, v podstatě z každé výstavy jsme odjížděli s čekatelstvím nějakého titulu, takže těch výstav do dosažení grandšampióna nemuselo být mnoho. A protože jsem si stanovila, že grandšampión je pro nás konečná, neboť i když opakování je matka moudrosti, necítila jsem potřebu, že by mi měli páni a paní rozhodčí stále opakovat, že je krásný, výstavní klání jsme v Coradových čtyř letech ukončili.

Proč na výstavy ráda vzpomínám, to jsou právě ty chvíle, které zachycuje úvodní fotografie. V kruhu se Corado při čekání nudil, to, že mu někdo „hrabe v tlamě“ a ohmatává varlata, přetrpěl a že by se měl nějak předvádět, to ho ani nenapadlo. Také já se cítila jak nahý v trní. Ale! Trvalo to přece jen pár minut a to se skutečně vydržet dalo. A veškerý čas kolem jsme byli stále spolu, nejenom obhlédli stánky s pamlsky a poté vždy následoval nějaký krásný výlet.

Že jsou ale výstavy většinou a pro většinu vystavovatelů něco úplně jiného a že je to dokonce věda, to jsem si nyní přečetla v diplomové práci, kterou na fakultě humanitních  studií UK zpracovala BC. Kateřina Kunášková. Práce nese název „Výstavy jako prostředí mezidruhového působení. Vystavujeme je nebo sebe“. Je k dohledání na internetu, jedná se o 98 stran nesmírně zajímavého čtení, kdy se autorka opírá o terénní výzkum na několika vrcholových evropských výstavách s mezinárodní účastí.

Modest Petrovič musorgskij

Modest Petrovič Musorgskij

Naši učitelé mají mnoho podob

My dva a čas

Mými učiteli byli lidé, knihy, životní zkušenosti…Musela jsem jich poznat mnoho, abych k těm, kteří mne naučili to nejpodstatnější, mohla směle zařadit i ty své čtyřnohé. A mezi nimi byl tím nejdůležitějším Corado, i proto, že byl první, kterému jsem začala skutečně naslouchat. Protože, přiznávám, má ochota naslouchat byla přímo úměrná diagnóze učitelka. A že jde o diagnózu, to mohu doložit následujícím:

V rámci svého profesního působení v Ústředním ústavu pro vzdělávání pedagogických pracovníků jsem mnoho let vedla semináře pro učitele v rámci tehdy probíhající „Přípravy učitelů na nové pojetí pedagogické práce“. A tak jsem si na vlastní kůži ověřila, co to je učit učitele a zároveň se vlastně viděla jako v zrcadle.

A tak první, komu jsem, po vymanění se ze školství, začala skutečně naslouchat, byl můj, první skutečně jen můj, nikoliv rodinný, boxer Corado. Byl taková osobnost, že jsem brzy zápolila s pocitem, že já ho vlastně nemám co „poučovat“. Bylo mi až trapné drezírovat ho v poslušnosti, která je součástí zkoušek z výkonu služebního plemene. Ostatně proto jsem to také přenechala odborníkovi na výcvik, s tím, že jsem ale byla stále přítomná všemu, aby náhodou nebylo použito nějaké drsnější metody… Ale to nebylo zapotřebí, Corado jakoby pochopil, že toto musí přetrpět a nakonec dojde na to, co si zamiloval, tedy na obrany!

Podobně trapně jsem se cítila, když jsem ho předváděla na výstavách. Byla jsem k účasti tak trochu donucena svou kamarádkou, která byla na Corada coby potomka svého psa pyšná a přesvědčovala mne, že tak krásného psa je přímo povinnost ukazovat. Ale skutečně jsem za něj trpěla, když mu rozhodčí kontroloval zuby a varlata a tak vůbec…

Ale o našich zážitcích z výstavních klání někdy jindy. Stejně jako o tom všem, co mne naučil. Zde zmíním alespoň to podstatné, co mne odnaučil. Odnaučil mne zaujatosti sama sebou. Ve chvílích, kdy se mé myšlenky začaly motat v bludném kruhu vzpomínek na to a ono špatné a bolestné a obav z toho a onoho, předvedl mi vždy čiré potěšení z okamžiku. A zdrojem potěšení byly vždy takové zdánlivé maličkosti! Spousta lidí se vyznává z toho, jaké terapeutické účinky procházky se psy mají.Že ve společnosti psů vstupujeme do zóny bezčasovosti, kdy minulost je „čo bolo, to bolo“ a budoucnost se zdá věcí nedůležitou.

Přiložený snímek zachycuje náš poslední společný podzim roku 2017. Zdravotní prognóza byla nemilosrdná. Ještě udělal vše proto, aby nám pokud možno nezkazil Vánoce a vstup no nového roku. Svůj odchod z posledních svých sil odložil na 3.1. 2018. V květnu by býval oslavil na boxeří život krásných 12 let.

Proč měl František Gellner smůlu

piják obsinthu

Všichni mi lhali (Radosti života)

Všichni mi lhali, všichni mi lhali,
blázna si ze mne dělali.
Přede mnou citem se rozplývali,
za zády se mi vysmáli.

Žurnály, básníci, učenci lhali
po léta za nos mě vodíce,
muži mi lhali, a ženy mi lhaly.
Ženy, ty lhaly mi nejvíce.

Srdce mé stále po lásce prahne,
nikomu však již nevěřím.
Když někdo ke mně ruce své vztáhne,
ustoupím bojácně ke dveřím.

Řek bych, že všechno je ztraceno v žití,
žití je však tak záhadné!
Klidný jsem, mohu-li pivo své píti.
Hořící tabák nezchladne.

Touha má bloudí těkavě světem,
a já popíjím v úzkých zdech.
Co je mi po tom, budu-li dětem
cestou k domovu na posměch!

Propil jsem peníze, na dluh pít budu.
Šťasten, kdo propije boty své!
Zřím oknem krčmy ven v rozmoklou půdu.
Podzim se stromů listí rve.

František Gellner a všichni ostatní rozervanci měli smůlu, že jim nikdo neporadil, kde jedině hledat toho, kdo jim nikdy nebude lhát, dělat si z nich blázny, vodit je za nos, na oko se rozplývat citem a za zády se jim vysmívat, pomlouvat….

O tom, jak úžasní terapeuti jsou naši čtyřnozí přátelé, dokládají dnes již přebohaté zkušenosti z canisterapie. Čím dále tím více je osvícených nemocničních zařízení, kde vracejí chuť žít těžce nemocným pacientům tím, že jim umožní alespoň chvíli prožívat blízkost těch úžasných bytostí – pro ně skutečných andělů.

Také na facebooku jsou nesčetná vyznání těch, kteří pocítili, že být v blízkosti zvířete znamená být součástí něčeho většího, než jsme my sami.

Ale již 2.5. 1830 byl otištěno v Table-Tolk článek, jehož autorem byl Samuel Colridge a z něhož cituji:

„Nejlepší přítel, kterého člověk na světě má, se může obrátit proti němu a stát se jeho nepřítelem Jeho syn nebo dcera se mohou ukázat nevděčnými. Ti, co jsou člověku nejbližší a nejdražší se mohou stát zrádci jeho důvěry. Jediný absolutně nesobecký přítel, kterého člověk může mít v tomto kořistnickém světě, jediný, kdo ho neopustí, jediný, kdo se nikdy neukáže nevděčným nebo proradným je jeho pes“.

Jestliže nastane noc

„Jestliže nastane noc, pošle Ti Bůh anděla, aby Ti rozsvítil několik hvězd“.

A naši andělé, stejně jako naši učitelé, mají mnoho podob. A někdo to krásně vyjádřil takto:

Pes je jediný anděl na světě, který vedle Tebe kráčí a ty máš šanci pár let se ho dotýkat.

Takovým jedním mým andělem byl mops, jehož oficiální jméno Dracula jsem okamžitě změnila na Karlíčka, Karlouška…Měl to štěstí, že v blízké rodině měl i svého sourozence, a tak, zvláště jako mladý, měl společníka na všechny ty veselé psí kousky a kusy. S postupujícím věkem ale byl čím dále tím více fixován na „své lidi“, a protože nikdy nemusel být ani chvíli sám a zcela jsme zanedbali cílený výcvik v této schopnosti, vyvinula se u něj značná distanční úzkost. Zaregistrovali jsme ji až v den, kdy ho poprvé celá rodina opustila, protože se konal pohřeb jeho druhého páníčka, mého tatínka. Když jsme se po několika hodinách vrátili, našli jsme ho s úplně mokrou náprsenkou. Měl kožíšek s bohatou podsadou a ten byl skutečně promáčený – nevím, čím by to mohlo být jiným, než slzami. Poškrábané dveře a vyškrábaná omítka podél nich… Nikdy jsem si to neodpustila, tím spíše, že on byl se mnou i ve všech mých „temných chvílích duše“. V noci mi spal zásadně za hlavou, to jsem nikdy s žádným jiným psem nezažila. Někde jsem četla, že takto pes odhání od člověka všechno zlé. Karlouškovi se to určitě podařilo. Být v jeho blízkosti mi přinášelo čiré štěstí. Brala jsem ho všade s sebou, dokonce i do zaměstnání. Pracovala jsem jako zástupkyně ředitele školy, moje  kancelář, tzv. zástupcárna, byla spojena dveřmi se sborovnou a vždy když zazvonilo na přestávku, Karloušek se tam odebral, obešel všechny přítomné, kteří mu samozřejmě, přes zákaz krmení, vždy alespoň něco maličkého na jazýček podstrčili… Říkali mu Inspektor a nepochybuji, že to byl jediný inspektor na světě, který byl takto milován.

Na sklonku svého života měl Karlíček problémy s očima. Dost běžná situace v případě tohoto plemene. Nejdříve vřed, kterému se říká boxeří, a když ho pan doktor Beránek vyléčil alespoň tak, že mu  zachránil zbytek vidění, nešťastnou náhodou přišel o zdravé očičko a tam pan doktor již mohl zachránit jen estetiku, že očičko nemuselo být zašito, ale to bylo maximum. Pan doktor Beránek je určitě ten nevětší odborník, neváhala jsem jezdit za ním až do Pardubic na kliniku, protože jen tam mohlo být realizováno tak náročné ošetřování. Pokud by někdo hledal péči na nejvyšší úrovni, tak určitě www.veterina-pce.cz , nebo www.veterinapodebradska.cz/nas-tym/mvdr.-jiri-beranek.

A v tomto období, kdy jsem Karlouška musela často nosit, přímo jsem si ho hřála na prsou, se mezi námi vytvořila ještě větší blízkost. A tak když potom odešel, byla to přímo fyzická bolest, srovnatelná možná se situací, kdy je člověku amputována končetina a on ještě léta cítí tzv. fantomovou bolest. V tomto případě jako by mi byla amputována i část mého srdce.

Karloušek odešel v lednu, v mrazivé ráno, kdy po celou noc hustě sněžilo a bylo vyloučené, abychom ho mohli pochovat v našem lesíku, do promrzlé, kamenité země. Ale již tehdy tu byl Hřbitov zvířat pod horou Říp www.hrbitovzvirat.cz a tam tedy Karloušek odpočívá. Dává mi to krásný pocit klidu. Vždyt´:

Jaroslav Seifert
Hora Říp

Viděl jsem hory plné ledu,
však zpívat o nich nedovedu.

Jiskřily dálky nad hlavami
jak bledě modré drahokamy.

Jímala závrať při pohledu,
zpívat však o nich nedovedu.

Když ale vidím na obzoru
uprostřed kraje nízkou horu,

na nebi mráček běloskvoucí
– přestane srdce chvíli tlouci.

Oblaka letí v klasech zralých
a koně dupou po maštalích.

V panácích jsou už všude snopy
a svatý Jiří zvedá kopí,

aby je vrazil ve chřtán dračí,
a motýl spěchá po bodláčí;

a jako krůpěj na prstenu
třpytí se drobná kvítka rmenu.

Tu nemohu se vynadívat
a všechno ve mně začne zpívat,

zpívat i plakat. Maminko má,
jak je to hezké u nás doma!